Articles

23 věcí, které bych si přála, aby mi někdo řekl o těhotenství po potratu

4.0Kshares


Ať už se to týká vás nebo někoho, na kom vám záleží, tady je 23 věcí, které bych si přála, aby mi někdo řekl o těhotenství po potratu.

To, že TTC po ztrátě je srdcervoucí.

Tentokrát je to jiné. V minulosti jsi otěhotněla, ale nejsi si jistá, jestli otěhotníš znovu. Také už to není „zábava“, když se snažíš. Je to práce. Sex se zdá být prostředkem k dosažení cíle a je těžké si ho užít, protože v hlavě si říkáte: „Bude to tentokrát ono?“. Pak musíte čekat dva týdny, abyste vůbec zjistili, jestli ano, nebo ne. A pokud nejste těhotná, no, smutek se vrací v plné síle. Cítíte se poražená a jako byste selhala. Nejhorší na tom je, že pak čekáte další dva týdny, abyste to zkusili znovu, a začínáte celý ten mučivý cyklus znovu.

Vzrušení z pozitivního těhotenského testu se může změnit v lhostejnost.

Možná to bude znít divně, ale když se na močové tyčince objevily dvě čárky místo jedné, neskákala jsem radostí. Vlastně jsem na ni nevěřícně zírala. Nejdřív jsem nevěřila, že jsem opravdu znovu těhotná. Zadruhé, když jsem si uvědomila, že jsem znovu těhotná, jako by se strach rozhodl vtrhnout do dveří. Úzkost nabobtnala a jediné, na co jsem myslela, bylo: „Opravdu to musím udělat znovu?“ a „Opravdu to můžu udělat znovu?“

Mohla byste důsledně kontrolovat, jestli nemáte na kalhotkách krev.

Možná to zní divně, ale nutnost jít čůrat je děsivý zážitek. Pokaždé, když si stáhnete kalhoty, se v duchu připravujete na to, že na kalhotkách uvidíte skvrny od krve. Nedá se to nijak obejít. Prostě to tak je.

Ranní nevolnost se stane vaším nejlepším přítelem.

V okamžiku, kdy se mi během prvního trimestru začal uklidňovat žaludek, se moje úzkost stupňovala, protože jsem si říkala: „Něco je špatně. Proč už necítím nevolnost?“. Okamžitě jsem si myslela, že moje dítě muselo zemřít. Když se vlny nevolnosti vrátily, moje srdce by pocítilo úlevu.

Ostatní možná chtějí, abyste byla „v pořádku“.

Ostatní možná chtějí, abyste teď, když jste znovu těhotná, byla „v pořádku“, ale tak to zdaleka není. To, že jste znovu těhotná, neznamená, že jste zapomněla nebo se vyrovnala se ztrátou druhého dítěte. Tak to prostě nefunguje. Nedovolte, aby očekávání druhých ovlivnilo to, jak se cítíte ve vztahu ke svému těhotenství a k dítěti, které zemřelo. Je v pořádku, že nejste v pořádku. Vlastně je to nejspíš normální.

To, že v prvním trimestru necítíte pohyby dítěte, vás bude někdy přivádět k šílenství.

Z týdnů, kdy zjistíte, že jste poprvé těhotná, až do doby, kdy začnete vědět, kdy máte cítit pohyby dítěte, budete šílet! Tak moc chcete cítit, jak se miminko hýbe, abyste věděla, že je všechno v pořádku, ale uvědomujete si, že v tomto bodě těhotenství prostě ještě nejste. Říkáte si, že je to normální, ale stejně vás mrzí, že ještě nemáte tu jistotu, že cítíte, jak se miminko hýbe, abyste věděla, zda je miminko v pořádku.

Možná se ale obáváte dne, kdy budete moci cítit, jak se miminko hýbe ve druhém trimestru.

Přestože jste si tak dlouho přála cítit, jak se miminko hýbe, nějak se děsíte dne, kdy budete moci důsledně vnímat kopance a údery, protože to znamená, že pohyb by jednoho dne mohl ustat, a to je děsivá představa.

Obava z pohybu miminka je normální.

No, možná to normální není. To opravdu nevím, ale podle mě je to rozhodně v pořádku. Potřebovala jsem cítit pohyb miminka alespoň určitý početkrát během určitého počtu minut, abych se ujistila, že je miminko pro dnešek v pořádku. Ke konci těhotenství mě udržovalo při smyslech jen to, že jsem cítila, jak se miminko hýbe. V těch chvílích jsem mohla tak trochu věřit, že je všechno v pořádku.

Úzkost kolem návštěvy lékaře se stává.

Jít k lékaři může být uklidňující, ale může to být také děsivé, protože lékař je často ten, kdo přináší špatné zprávy. Je normální, že vás návštěvy lékaře zneklidňují, dokonce i ženy, které nezažily ztrátu, zažívají během těhotenství úzkost při návštěvách.

Dívat se na jiné těhotné ženy ve vás stále vyvolává zuřivou žárlivost.

Tady jsem to řekla. Víte, prostě se stane něco, že i když jste znovu těhotná, stále vás uvnitř bolí, když vidíte jinou těhotnou ženu, která nikdy nezažila ztrátu. Prostě jí to nějak nedokážeš přát, protože jí závidíš její nevinnost, její radost. Ano, máš radost, ale je to hořkosladká radost a část tvého já to nenávidí a přeje si, aby to bylo jinak. Je v pořádku žárlit. Opravdu to má jediný smysl, nemyslíš?“

Budeš mít pocit, že ti nikdo nerozumí, i když už si PALem prošel.“

Každý den přichází a odchází nový pocit. Každou minutu se váš citový svět mění, vyvíjí se, nebo bych měl říct, že zevnitř vybuchuje. V jednu chvíli jste opatrně optimistická, právě jste ucítila pohyb miminka, všechno je v pořádku… hm, počkat, ne, cítíte křeč. Uf! Říkáte si: „Mohl by to být předčasný porod?“ A teď jste zase vyděšená. Takže je pro vás přirozeně těžké mít pocit, že se s vámi ostatní mohou ztotožnit, protože ve skutečnosti je náš vnitřní emoční zmatek každému vlastní a někdy prostě nemusíme být na stejné vlně jako ostatní, i když si touto cestou už prošli.

Linka sestry nebo porodní asistentky se stane vaším záchranným lanem.

Mou nejlepší kamarádkou během mého PALu byla moje porodní asistentka. Jmenuje se Jessi a upřímně věřím, že bez ní bych těhotenství po ztrátě nezvládla. Volala jsem jí nejméně třikrát týdně a ona mě nikdy neodsuzovala, nikdy si nestěžovala a vždycky mé telefonáty vítala. Asi bych měla zavolat jejímu šéfovi a říct mu, že si zaslouží zvýšení platu.

Nejspíš půjdete do nemocnice nebo k lékaři desetkrát častěji, než opravdu potřebujete, a to je v pořádku.

Myslím, že jsem během 37 týdnů těhotenství byla na pohotovosti dvacetkrát. Teď už je to možná přehnané, protože mám diagnostikované starosti, ale v tomto případě pro dobrý důvod. Doktoři mi vždycky říkali, že by byli radši, kdybych přišla a řešila své obavy, než abych seděla doma a trápila se. Kromě toho je lepší jít tam a nemít nic špatně, než tam nejít a pak se ohlédnout a říct si, že bych si to přála.

Bude těžké se soustředit.

S normálními fyzickými a emocionálními změnami těhotenství v kombinaci s dalším stresem a starostmi, které těhotenství po ztrátě přináší, je úžasné, že jste si ráno nezapomněla vyčistit zuby. Jen si pamatujte, že je normální být během těhotenství a konkrétně těhotenství po ztrátě roztěkaná.

Sbližování s tímto miminkem může být náročné, ale stojí za to.

Je děsivé vytvářet si vztah k fazolce, která ve vás roste, protože vaše minulé zkušenosti říkají: „Hele, moc se k tomu neupínej, vzpomeň si, co se stalo minule.“

Je to děsivé. A je normální, že se chceš chránit před dalším zraněním. Kdykoli jsem si však všiml, že to dělám, vždy jsem si řekl: „Bude to bolet, ať se děje, co se děje. Nebude to bolet méně, když nebudu s tímto miminkem spojená, vlastně to může bolet víc, protože jsem si neudělala čas na to, abych si miminko užila, když tu bylo.“

S blížícím se porodem strach vždy nezmizí.

Čím více se blíží den vaší předchozí ztráty nebo den porodu, tím děsivější se vám může zdát. Myslela jste si, že to bude naopak, protože už jste skoro tam. Ale teď vám to všechno připadá tak nepředvídatelné a děsivé.

Může se u vás vyskytnout posttraumatická stresová porucha.

Pokud k vaší ztrátě došlo během těhotenství, pak prožití dalšího těhotenství může být traumatizující. Pro mě to bylo jako prožívat své trauma každou minutu každý den. Nemohla jsem tomu uniknout a čím více se blížil den porodu, tím více se moje úzkost a spouštěče mého traumatu z minulosti stupňovaly. Pomohla mi spolupráce s terapeutem a praktikování láskyplné laskavosti a soucitu vůči sobě samé.

Dny se hýbou s l o v e r .

No doopravdy. Čas jako by se zastavil, když cestujete přes PAL. Okamžiky se zdají jako minuty a minuty se někdy zdají jako měsíce. Prostě tak moc chceš, aby tu miminko bylo živé a zdravé, že si přeješ, abys mohla ve svém životě stisknout tlačítko rychlého posunu vpřed, a tak moc si přeješ, abys to mohla udělat, že je to skoro, jako bys omylem stiskla „pauzu“ na všechny ty těžké věci.

Smutek nezmizí.

Je stále přítomný, když si vzpomeneš na těhotenství s posledním dítětem. Porovnáváš trimestry, výročí a milníky. Všechno se to zdá být neskutečné. Přemýšlíš o tom, že toto dítě bude bratříčkem nebo sestřičkou dítěte nebo dítěte, o které jsi přišla, a s touto myšlenkou tvou duši opět zaplaví smutek. Právě v těch nejšťastnějších chvílích teď nacházíte největší smutek.

Ale přijde i radost!“

Vím, že je možná těžké tomu uvěřit, ale i během PAL může být radost. Musíte o ni bojovat! Zápasit se strachem a křičet na něj: „NE, NEZVÍTĚZÍŠ!“. Dejte mu najevo, že ani toto těhotenství vám nevezme. Ale poté, co tento každodenní boj utichne, se ve vaší mysli opravdu může objevit okamžik vzrušení a role štěstí, když si tajně uvědomíte, že ano, tohle by se skutečně mohlo stát a hlavně si to také zasloužíte. Takže běžte a kupte si tu roztomilou dětskou košilku s nápisem „Miluji svou maminku“ nebo „Tatínkova holčička.“

Myšlení na porod může být děsivé.

Myšlení na porod, blížící se termín, čekání na přirozený porod nebo příprava na císařský řez. Na to všechno může být děsivé myslet. Vytvořte si plán, který vám pomůže, aby to byl den, který chcete, aby byl, a možná vám dá pocit kontroly. Doufejme, že se z toho vyklube léčivá zkušenost a hlavně den, kdy se setkáte se svým křičícím, dýchajícím miminkem.

Zasloužíte si to!

Prožila jste toho tolik. Mnohem víc než většina maminek, které znám. Na srdci si nesete velkou bolest a zasloužíte si, abyste v náručí opět držela velkou naději a radost. Zasloužíš si to! Máš odvahu, máš sílu a zvládáš to s grácií. Neznám nikoho, kdo by si to zasloužil víc než ty, maminko.

Koneckonců držet v náručí své dýchající dítě je ten nejúžasnější zážitek.

Přeji si, abych nikdy nemusela projít PALem, a ztráta dítěte je to nejhorší, co se podle mě může někomu stát. Ale kdybych si měla projít starostmi, úzkostí a strachem z těhotenství po ztrátě, abych si mohla pochovat své dítě, tak ano, udělala bych to znovu v mžiku. Pro ni to stálo za to.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.