Articles

Jozue, syn Nunův (3): Jak se mu dostalo přízně (Num 27.18-23)

Jeho zasvěcení do vedení

Mojžíšova služba se nyní chýlila ke konci. Cena za to, že se nepohybujeme správně podle zjevené Boží vůle, je velmi drahá a dobře děláme, když se zamyslíme nad Pánovým jednáním s Mojžíšem. Jeho neposlušnost, kdy nepromluvil ke skále, aby přinesla vodu (Num 20,11), byla událostí, která mu zabránila přivést Izrael do zaslíbené země. Příliš často si neuvědomujeme nutnost bezpodmínečné poslušnosti a myslíme si, že Bohu stačí cokoli, pokud je to dostatečně blízko pravdě. Tato událost nás učí, že se musíme bezvýhradně držet Boží vůle, jinak to může mít velké následky, zejména u Kristova soudu.

Mojžíšovo selhání zkazilo krásný předobraz díla Pána Ježíše. Když Mojžíš poprvé udeřil do skály (Ex 17,6), byl to ostrý balvan a vypovídal o Božím Kristu, který byl udeřen na kříži, aby přinesl dobro Ducha Božího pro své vlastní. Při příležitosti (Num 20,10-11), která měla za následek zabránění vstupu Mojžíše do Kanaánu (Num 27), to byla vysoká skála a mluví o Kristu ve vyvýšení. Vyvýšený Pán nebude znovu zasažen a Mojžíš zkazil krásný předobraz.

Zaplacení Bůh nebude dvakrát požadovat, Nejprve z ruky mého krvácejícího ručitele, a pak znovu z mé. (August Toplady)

Při první příležitosti, kdy Mojžíš rozbil skálu, byl představen Jozue, takže při této druhé příležitosti je opět vyveden Jozue, aby se ujal vedení národa. Nyní to není proto, aby bojoval s Amálekem, ale aby se postavil těm obrům, které viděl před čtyřiceti lety a kteří mu nyní budou překážet. Mojžíš představuje zákon a zákon nás nemůže přivést k Božímu požehnání. Musí to být Jozue, který, jak uvidíme, je určitým předobrazem Krista.

Jozuovo zasvěcení vůdcovství zahrnovalo řadu věcí, které ho předznamenaly pro jeho budoucí službu. Především si můžeme všimnout, že šlo o božské povolání (v. 18), které ho oddělilo od Božího díla. Jozue na sebe nevzal odpovědnost za vedení Izraelitů v těle, jako to udělal Abimelech v 9. kapitole Soudců. Ten byl mužem, který usiloval o prvenství za každou cenu, dokonce i za cenu vyvraždění svých bratří. Lid ho nemohl svrhnout, dokud se Bohu nelíbilo, že v bitvě v okolí Šekemu upustila žena „kus mlýnského kamene na Abimelekovu hlavu“ (9,53). Takové bohužel máme mezi sebou i dnes a musíme je svěřit do Božích rukou.

Jozuovo povolání bylo zcela jiné – byl to Hospodin, kdo ho jmenoval a dal to Mojžíšovi najevo. Na výsluní ho vynesl sám Bůh. Bylo to nejen Boží povolání, ale i povolání definitivní. Nebylo pochyb o tom, že Hospodin si přál, aby toto dílo vykonal Jozue a nikdo jiný. Mojžíš byl vyzván: „Vezmi si Jozua, syna Nunova“ (v. 18). Nešlo o službu „kohokoli“, ani o službu podle Mojžíše. Občas se setkáváme s muži, kteří jsou vybráni lidmi a nemají Boží schválení pro velké dílo vedení Božího dědictví. U Jozua nedošlo k omylu, kdo měl být Božím mužem, aby vedl lid do země.

Jozue je také vnímán jako zbožný muž, „v němž je Duch“ (v. 18); takový je tento Boží muž. Jeho zkušenosti, kdy byl s Mojžíšem na hoře, kdy stál s Mojžíšem proti hříchu národů a setrvával ve stánku (Ex 33,11), odhalují Jozuovu duchovní povahu a my nyní vidíme, že to bylo proto, že, jak bylo uvedeno výše, byl mužem, „v němž je duch“. Jozue je jedním z mnoha starozákonních lidí, kteří byli naplněni Duchem, stejně jako Jan Křtitel (Lk 1,15), jeho matka (Lk 1,41) a jeho otec (Lk 1,67), kteří všichni patří do starozákonní ekonomie. Rozdíl v těchto dvou obdobích Božího jednání s lidmi spočívá v tom, že ve Starém zákoně mohl Duch svatý opustit ty, kdo byli naplněni Duchem, zatímco v tomto věku „přebývá s vámi a bude ve vás“ (J 14,17).

Když dojdeme k v. 19, Jozue je označen jako zasvěcený muž. Je postaven před kněze Eleazara a před celou obec a je v něm vidět muže, který bude kráčet pod kněžským vedením. Tělo nemá v Božích věcech místo a ti, kdo se ujímají vlády nad vedením, se musí pohybovat oddaným a duchovním způsobem, aby to viděl celý lid. Když má rozdělit zemi lidu, opět to má být s kněžským pohledem, který přihlíží a pomáhá projevovat Boží vůli (Num 34,16-17).

V následujícím verši (v. 20) vidíme, jak se stává určeným mužem. Mojžíš na něj má vložit „něco z tvé cti“. To připomíná událost, kdy Eliášův plášť převzal Elíša, který, když vyšel, rozrazil vody Jordánu, aby mohl přejít (2 Král 2,14). Jozue měl brzy jednat stejným způsobem, aby Izraelité mohli přejít do zaslíbené země. Ať už se mezi Mojžíšem a Jozuem odehrálo cokoli (neboť nám není řečeno, k čemu došlo), zřejmě se to odehrálo uprostřed lidu, neboť šlo o to, „aby celá pospolitost synů Izraele byla poslušná“. Měli uznat, že Jozue je nyní oficiálním vůdcem a že na něm spočívá odpovědnost za jejich uvedení do dědictví.

Aby se takový člověk mohl ujmout vedení, musí být člověkem závislým, který ve všem, co se chystá vykonat, očekává Boží vedení. Právě proto se „postaví před kněze Eleazara, který za něj bude žádat radu po soudu Urim před Hospodinem“ (v. 21). Na rozdíl od Ezaua, který se pohyboval v těle, aby ztratil vše, co měl dostat, se má Jozue řídit Urimem, který byl ve velekněžském náprsníku. Tento kámen měl odhalit Boží záměr pro svaté v každé okolnosti, kterou měli projít. Jozue se neujme zodpovědnosti, aniž by nejprve z rukou velekněze vyhledal Hospodinovo mínění. Byl to Pán, kdo měl vést cestu: „na jeho slovo vyjdou a na jeho slovo vejdou, on i všichni synové Izraele s ním, celé shromáždění“. Pokud se měla naplnit Boží vůle, pak se všichni museli pohybovat podle Božího zjevení. Při svém obrácení jsme povoláni k „poslušnosti … Ježíše Krista“ (1 Pt 1,2). Vidíme, že Pán měl při svém pohybu na tomto světě před sebou pouze vůli Otce. Máme-li pro Boha něco dělat, jako to dělal Jozue, musíme vždy hledat Pánovo smýšlení, než se pro něj pustíme do nějaké práce. Pokud jde o shromáždění, musíme se vždy pohybovat podle Jeho zjevené vůle. Zdá se, že mnozí opouštějí správnou Hospodinovu cestu a své jednání všemožně omlouvají.

Nyní zjišťujeme, že Jozue je postaven před lid jako ukázněný muž (v. 22-23). Mojžíš dal příklad poslušnosti, když „učinil, jak mu Hospodin přikázal“. Tyto výrazy by pro nás měly být zdrojem vedení a měly by nás přimět k tomu, abychom se vždy snažili pohybovat pouze podle Boží vůle. Při ustanovení Jozua jako dalšího vůdce je pozoruhodné, že předtím, než byl postaven před lid, musel předstoupit před kněze Eleazara (v. 19, 21, 22). Toto tažení není od lidí, je podle Boha a všechny věci s ním by měly být prováděny s kněžským rozlišováním, rozpoznáváním Božího smýšlení v našich pohybech. V Jozuově zasvěcení je vidět ruka pochvaly a naplňuje se Boží vůle.

Dále bude pokračovat.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.