Articles

Po Pulitzerově

Historické informace jsou parafrázovány z knihy The Pulitzer Prize Novels: A Critical Backward Look, W. A. Stuckey (University of Oklahoma Press: 1981), konkrétně strany 3-25. Informace o tom, jak se Pulitzerova cena uděluje nyní, v 21. století, pocházejí z článku, který pro New Yorker napsal Michael Cunningham, jenž byl členem poroty pro udělování ceny za beletrii v roce 2012. Další informace o procesu výběru od jiného nedávného porotce Pulitzerovy ceny za beletrii doporučuji přečíst v tomto článku od vynikající literární kritičky Salonu Laury Millerové.

Kritéria

Kritéria pro udělení Pulitzerovy ceny za román se v prvních letech jejího udělování hodně změnila. Pulitzer při zakládání ceny uvedl, že by měla být udělována „americkému románu vydanému v daném roce, který nejlépe představí celou atmosféru amerického života a nejvyšší úroveň amerických mravů a mužnosti“. Zřejmě někdo na Kolumbijské univerzitě (která udělování ceny spravuje) před prvním udělením ceny změnil slovo „celistvý“ na „zdravý“… asi chápete, jak by to výběr opravdu zkreslilo. Stuckey podotýká, že dodržování takto přísného standardu mravů a morálky by diskvalifikovalo všechny velké americké romány, které kdy byly napsány, a Pulitzerova komise by tak mohla vybírat knihy „vhodné pro knihovnu nedělní školy“. S tím nemohu nesouhlasit. Zřejmě i řada kritiků dala najevo svůj nesouhlas s tímto standardem, který vydržel jen asi deset let.

Po roce 1928 se podmínky ceny změnily. Nová norma stanovila, že cena bude udělována „americkému románu vydanému v daném roce, nejlépe takovému, který nejlépe představí celou atmosféru amerického života“. Došlo ke zmatkům. Co bylo myšleno slovním spojením „americký román“ a jak toto slovní spojení vůbec pomohlo při výběru? A co musel román splňovat, aby zachytil „celek“ amerického života? Toto nové měřítko vydrželo celý rok, protože v roce 1930 byla Pulitzerova cena nově definována jako ocenění „nejlepšího amerického románu vydaného v daném roce, nejlépe takového, který nejlépe představí celistvou atmosféru amerického života“. „Wholesome“ je zpátky, jak vidíte, a upřímně řečeno, oba se Stuckeyem bychom se shodli na tom, že je něco trochu náročného na tom vybrat nejlepší román a nejzdravější román a předpokládat, že to bude totéž. Z formulace je celkem zřejmé, že „nejlepší“ by mělo mít přednost před „prospěšným“, ale ani to by dlouho nevydrželo.

V roce 1934 byla kritéria dále zjednodušena a předchozí formulace byla nahrazena formulací „nejlepší román vydaný během roku americkým autorem, pokud možno pojednávající o americkém životě“. To trvá dva roky a v roce 1936 je nahrazeno „význačným románem roku“. Jak zvláštní volba – už ani není jasné, zda se vybírá nejlepší román, ale žádná jiná kritéria nebyla předložena. A přesto tam zůstává. Další změna po roce 1936 nastala v roce 1947, kdy bylo slovo „román“ nahrazeno slovem „beletrie v knižní podobě“ (o této změně se zmíním, až se k ní dostanu). Od roku 2012 je používaná definice víceméně kombinací z let 1947 a 1934 (nevím přesně, kdy byla tato formulace zavedena, ale doufám, že se mi to podaří zjistit) a je formulována jako cena „za vynikající beletrii amerického autora, pokud možno pojednávající o americkém životě“. Když se na to podívám jedním dlouhým pohledem, řekl bych, že kritéria nikdy nebyla příliš dobrá ani jasná a že to, na čem se usadili, mi připadá jako jejich téměř nejhorší možná varianta (pokud jde o pomoc při výběru) a nejlepší možná varianta (protože jim to dává neuvěřitelnou volnost) jedním dechem.

Proces výběru

Na počátku byl proces definovaný představiteli Kolumbijské univerzity následující: spisovatelé a nakladatelé mohli nominovat jakýkoli americký román vydaný v daném roce, stačilo poslat Pulitzerově radě nominační dopis a kopii knihy. Tříčlenná porota (ano, v té době to byli vždy muži), jejíž složení bylo zpravidla tajné, romány posoudila a vybrala tři nejlepší. Poté hlasovali a svůj nejlepší výběr předali do Columbie. Tento román pak posoudil poradní sbor, který hlasoval o přijetí doporučení, nahrazení jiným vhodným titulem nebo o odmítnutí udělení ceny v daném roce. Taková byla oficiální praxe až do roku 1934 (i když v té době byla spousta věcí tajná a není jasné, zda se tento postup pokaždé striktně dodržoval).

V roce 1934 dostali porotci nové instrukce – místo aby předkládali jeden titul jako „tu“ volbu, měli předložit více románů spolu se zdůvodněním výběru každého z nich a poradní sbor ze seznamu vybral, který román bude oceněn. I tehdy porotci často dávali najevo, kterému titulu dávají přednost, a poradní sbor byl zřejmě obvykle ochoten preferenci poroty jednoduše schválit.

Porotci byli obvykle složeni z akademiků, kteří se alespoň trochu profesně zajímali o beletrii, ale porotci byli jen zřídka odborníky na současnou beletrii. V letech 1917-1974 mělo pouze 5 ze 155 porotců, kteří v této době zasedali, skutečnou zkušenost s profesionálním psaním románů. Tento trend se v posledních letech změnil – například v tříčlenné porotě pro udělení ceny za beletrii v roce 2012 zasedl Michael Cunningham, oceňovaný spisovatel.

Od roku 2012 proces výběru zahrnuje předložení tří „finalistů“ tříčlennou porotou pro beletrii Pulitzerově radě, jejímiž osmnácti členy jsou podle Cunninghama převážně „novináři a akademici“. Tři romány na seznamu finalistů nejsou seřazeny a porota nevydává Radě žádné doporučení, kterému titulu dát přednost (pokud vůbec nějakému). Rada má možnost vybrat kteréhokoli ze tří finalistů nebo požádat porotu o čtvrtého finalistu, případně vybrat kterýkoli z dalších titulů, které splňují podmínky pro udělení ceny (ačkoli k tomuto poslednímu kroku rada nepřistoupila – když rada nevybrala pro udělení ceny žádného z finalistů, jako tomu bylo v roce 2012, rozhodla se Pulitzerovu cenu za beletrii neudělit).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.